středa 24. února 2016

Vzpomínková

Už několik dní přemýšlím vzpomínám na našeho kamaráda. Ani nevím jak se k tomuto článku postaví jeho rodina, ale já prostě musím. Tak mi odpusťte pokud se to někoho dotkne.
Byl horký letní den tak jak to bývá na přelomu července a srpna. A náš kamarád Luboš alias Plamen nebo taky kýbl jel na kole  a jel k nám myšleno do naší vesnice asi jsme měli domluvený sraz. Já si přesně nepamatuji ani datum, za to se omlouvám, ani proč k nám jel. Ve finále je to úplně jedno. Asi jsme měli jít grilovat nebo prostě jen posedět. Dělali jsme to často než se nám narodil synek. Jenže osud tomu všemu chtěl jinak a on nikdy nedojel. Spadl z kola neměl helmu a měl velký úraz. A teď tam někde leží na LDNce a vlastně nikdo ani neví jestli vnímá nebo ne. Mě je to tak hrozně líto. Tak mi chybí ty nečekané návštěvy kdy jsme prostě třeba jen tak seděli nebo plánovali co by kdyby. Lubošek je velký snílek. Vždycky vyrukoval z něčím úplně šíleným. Když venku pršelo říkal je krásně prší. Když bylo vedro jak v pekle říkal konečně je teplo. Miluji  jeho nadhled. A taky to být pořád optimista. Teda skoro pořád. Je fakt že tento týpek má smůlu. V lásce atd. Pořád  čeká na lásku a každej s ním akorát oral. Slušně řečeno. Měla jsem příležitost jet se podívat do ústavu. Jenže plamínek spal. Sice jsem měla pocit, že otevřel jedno oko,ale nevím. Tak jsem tam s ním pobyla povykládala jsem mu co je nového a odjela jsem. A zůstal ve mě pocit. Pocit prázdna. Je to jasný člověk žije dál. Máme dítě,rodinu, přátelé, ale stejně když se potkáme vždy si na něho vzpomeneme. Lubo kdyby sis to tak mohl přečíst. Máme tě všichni moc rádi a moc nám tady chybíš. :´(

Žádné komentáře:

Okomentovat