Už je zase pondělí a my jsme pořád v nemocnici. Je to zoufalé. Pepíček na první pohled je úplně v pohodě akorát když začne plakat nebo se začne zlobit je vidět,že má pusinku na křivo. Cvičíme, ale asi to bude trvat. Ach jo. Tak zítra ho čekají broučka další odběry a kontrola srdíčka a nejspíš vezmou i mě krev aby se teda vědělo jistě jestli to nakonec nechytl ode mě. Naštěstí máme povolené vycházky aspoň na chvilku vypadnout z pokoje. Za 14 dní jsem našla v areálu FN Olomouc 11 kamínků. Z každého mám velkou radost. Dokonce jsem se ve volném čase dala taky do malování. Ovšem moje malířské schopnosti ztroskotaly ve třetí třídě. Jestli ne dřív. Ale zase je mi blbý jenom sbírat a nic nenechávat. Protože chci některé odvézt k nám. Je mi smutno. Už jsem si odpočinula do zásoby, na spala jsem taky dost, sice knížku ještě nemám dočtenou a pro Vítečka zážitkový denik nemám hotový,ale chtěla bych domů. Za Pepou za klukama aspoň trošku normální život. Já vím musím myslet hlavně na Pepíčka aby se uzdravil, aby neměl trvalé následky já to všechno vím, ale mě tak chybí kluci. Nemůžu si pomoct. I když voláme přes kameru není to ono. Viktorek se mnou nechce mluvit asi se zlobí, že jsem tak dlouho pryč. Vítovi pomalu neromím jak tam nejsem a jak se to seká pořád. Ahjo..Tak snad se to začne lepšit. Musí prostě musí. Děkuji že na nás myslíte. Buďte všichni zdraví.
